Návrat do světa Life is Strange je jako potkat po letech svou bývalou lásku. Cesty se vám kdysi rozdělily, ale teď na sebe plynule navazujete, jako byste nikdy neodešli. Jste zkušenější, dospělejší a možná už i víte, co od života chcete. Ale nezmizelo během let přece jen něco důležitého?

Adventura pro PC, PS5, XSX a Switch ● Cena: 1 300 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 16+ ● Bez oficiální češtiny

První Life is Strange pro mě znamená hodně. Byla to intenzivní coming-of-age jízda, která hráče na konci emocionálně rozdrtila – dojmula, zanechala smutného nebo jinak rozervaného. Vyvolat tak silné emoce je něco, co nezvládne ani řada filmů nebo seriálů, natož her. Jasně, gameplay sám o sobě nebyl nic extra, ale důležitý byl ten dopad, jaký hra na hráče měla.

Pak přišlo několik více či méně povedených pokračování s novými hrdiny a příběhy. Žádný z nich nebyl vyloženě špatný, ale na kvality a sílu originálu se nedotáhly. Do příběhu Max a Chloe jsme se ještě jednou vrátili v prequelu Before the Storm, který mapuje osudy Chloe před událostmi prvního dílu.

Konečně jsme se dočkali plnohodnotného pokračování původního Life is Strange, ve kterém se na scénu vrací oblíbená Max. Děj se posouvá o deset let dopředu – Max je teď starší, zkušenější a během té doby se stala uznávanou fotografkou. Po letech hledání sebe sama a svého místa ve světě se usadila v Lakeportu ve Vermontu.

Na místní prestižní univerzitě přednáší o focení a své práci. Má nové přátele, dům, stabilní zázemí. Jenže minulost ji dožene i tady. Když jedné noci najde svou nejlepší kamarádku Safi zastřelenou, rozhodne se vypátrat, kdo je za to odpovědný. Pomáhat jí v tom budou i její nadpřirozené schopnosti.

"Jde opět spíše o interaktivní film, nežli o hru s propracovanými herními mechanismy."

Podobně jako u předchozích dílů, i tady hra stojí na promyšleném a skvěle napsaném příběhu. Na živých a mnohovrstevných postavách, prozkoumávání zajímavého světa, hádankách a dokonale zpracovaných speciálních schopnostech hlavní hrdinky. Jinak jde spíš o interaktivní film než o klasickou hru s propracovanými herními mechanismy. Tady jde hlavně o zážitek – o napětí z pátrání a o emoce, které ti příběh na obrazovce přináší.

Samotný gameplay je poměrně jednoduchý. Pohybuješ se mezi několika lokacemi – univerzitní kampus, bar, domov… Povídáš si s lidmi, pročítáš dokumenty, hledáš stopy a vodítka. Co to celé ozvláštňuje, jsou Maxiny superschopnosti. Tentokrát už nemůžeš vracet čas jako dřív, ale máš možnost nahlížet a dokonce se pohybovat v alternativní realitě, konkrétně v její verzi, kde je Maxina kamarádka stále naživu.

Většina hádanek je řešená právě tímto způsobem. Nevíš, jak dál v jedné realitě? Přesuň se do druhé! Tam najdeš klíč, vyslechneš důležitý rozhovor nebo se dostaneš do míst, která by jinak byla nepřístupná.

Tohle přepínání realit je zábavné. Na vyřešení některých puzzlů potřebuješ přechodů několik, a v obou světech potkáváš stále stejné postavy. Jenže zatímco někteří truchlí nad ztrátou blízké kamarádky, v alternativní realitě si jiní pořád žijí své bezstarostné životy. Je fascinující sledovat, jak se různé postavy vyrovnávají s těžkými životními situacemi – někteří se hroutí, jiní si zachovávají nadhled.

Hádanky jsou poměrně jednoduché a po chvíli ti vždycky dojde, co máš udělat. Když ne, obvykle ti pomůže jedna z postav nebo sama Max. Je jasné, že tvůrci nechtěli, aby tě řešení puzzlů příliš odvádělo od příběhu.

Dalším zpestřením jsou vedlejší úkoly a činnosti. Pokud pečlivě prozkoumáváš prostředí, najdeš skryté interakce nebo vedlejší dějové linky. Můžeš je úplně ignorovat, ale byla by to škoda. Tyhle drobnosti totiž krásně dotvářejí fantaskní svět a dodávají mu hloubku.

"Ani ti největší zlouni nejsou jednoznačně zlí a zkažení."

To nejlepší na Double Exposure jsou ale postavy. Jsou detailněji vykreslené než v prvním díle, který se soustředil hlavně na ústřední duo. Tady je postav mnohem víc a každá má něco do sebe – prochází vývojem, má své tajemství a touhy. Ani ti největší padouši nejsou jen černobíle zkažení; často jsou oběťmi svých přehnaných ambicí nebo touhy po slávě či moci. Nakonec si tak kladeš otázku, zda si zaslouží nenávist a pohrdání, nebo spíše lítost.

Právě proto si troufám říct, že ti mnozí hrdinové přirostou k srdci. Ať už jde o nerda Mosese, barmanku Amandu nebo ambiciózního Vinha. Důvodem je hlavně to, jak přirozeně a organicky spolu všichni mluví – špičkují se, vtipkují, flirtují. Jsou nejistí, smutní, ale taky naštvaní nebo zoufalí. Dialogy jsou napsané opravdu skvěle, s velkým citem pro to, jak se mladí lidé dnes chovají a jakými problémy si procházejí.

Příjemné je i sledovat, kam se Max za těch deset let posunula. Zatímco v prvním díle byla trochu naivní puberťačka, teď je z ní zkušená mladá žena, kterou život nešetřil. Prošla si peklem, ale nevzdala se, bojovala se svým osudem a uchovala si optimismus a lásku k lidem.

Tahle dospělejší verze Max skvěle ladí s tím, kam se posunuli i hráči původní hry. Řešit znovu problémy puberťačky by nás asi už tolik nebavilo. Série tak rostla a dospívala společně se svým publikem, se samotnými hráči. To jen umocňuje emoce, které jsem zmínil na začátku – takový ten nostalgický pocit, že se po letech setkáváš se starými známými, se kterými máš pořád o čem mluvit, máš co dohánět a také co dál objevovat a prohlubovat.

Abych ale jen neskládal nové Life is Strange samé ódy, musím zmínit i pár nepříjemností. Za prvé je tu nevyladěný technický stav hry. Grafika je sice pěkná a stylizovaná, ale v některých nastaveních působí docela rozmazaně. Je potřeba si pohrát s nastavením, aby vypadala podle tvých představ.

A to není všechno – hra trpí doskakováním textur a občas i rozkostičkovanými scénami, hlavně když se na obrazovce děje něco akčního. Animace postav v některých chvílích působí dost prkenně a hra mi několikrát spadla. Uvítal bych taky možnost některé rozhovory nebo monology urychlit nebo přeskočit. Stačí totiž nechtěně kliknout na nějaký objekt a hlavní hrdinka ho okomentuje. Když omylem klikneš znovu, monolog se zopakuje, a bohužel ho nejde přeskočit.

Mám také pár výhrad k samotnému příběhu. Ten je opět rozdělen do několika kapitol (konkrétně pěti), ale jejich kvalita dost kolísá. První tři kapitoly jsem si fakt užil, čtvrtá už trochu ztrácí dech a poslední mě také příliš nepřesvědčila. Navíc tvé volby a jejich vliv na děj jsou často spíš iluzorní, což může být trochu zklamání.

Ano, volby ve hře mají nějaký dopad, ale že by vedly k úplně odlišným koncům, to se říct nedá. Je to možná i tím, že tvůrci už teď plánují další díl, kde opět bude Max hlavní hrdinkou. Závěr je sice uspokojivě uzavřený, ale zároveň si tvůrci nechávají otevřená dvířka pro pokračování.

Hudba je v Life is Strange důležitou složkou. Soundtrack z prvního dílu si pouštím dodnes. V Double Exposure si znovu poslechneš spoustu zajímavých písniček od současných indie kapel, ale bohužel nemohu říct, že by mě zasáhly tak silně jako tenkrát.

Zhodnocení

Life is Strange: Double Exposure je důstojné pokračování skvělé jedničky. Tvůrci se správně vrátili ke kořenům a k postavám, které si hráči oblíbili a po jejichž návratu dlouho volali. Není to návrat bez chyb – technický stav má k dokonalosti daleko a závěrečné části příběhu místy ztrácejí tempo. Přesto je opětovné setkání s Max příjemnou oddechovkou se skvěle napsanými postavami, která tě chytí za srdce, i když možná ne tak silně jako první díl. Pokud tě originál zaujal nebo máš rád dobře napsané příběhy ze života, Double Exposure je pro tebe jasnou volbou.